Moje láska ke všemu zvířecímu se narodila zároveň se mnou. Rodiče pro ni neměli moc pochopení a tak si se mnou pěkně užili. Zablešené malé veverky, straka, co odhazovala od zobáčku namočené piškoty na nově vymalované stěny dětského pokoje, stovky hlemýžďů, kteří se nám rozlezly ze čtvrtého patra paneláku a naši běhali od sousedů k sousedům a z balkónů je nemilosrdně koštětem shazovali, jsou jen střípky toho, na co si pamatuji. Maminka mi přála vždycky aspoň jednoho parchanta takového, jako jsem byla já, aby mi to za ni vrátil. Starší syn zaručeně nikdy nic chovat nebude(tedy doufám, že potomky ano), mladší se snad „pomamí".

        A proč morčátka? Vždycky jsem je měla ráda, vždycky jsem si říkala, až budu mít čas, začnu je chovat. Ve 42 letech jsem zjistila, že ten život běží strašně rychle a že bych si ten čas už konečně měla udělat. Život je strašně krátký, tak proč si ho neudělat krásný a neplnit si přání?

        Po návštěvě Hradecké výstavy morčat v  roce 2006 a po zhlédnutí té krásy bylo rozhodnuto. Byla založena chs Od Bejbinky. A proč "Od Bejbinky"? Bejbinka je přezdívka naší první krysařičky Bazalky a je to moje třetí(vlastně první) dítě.

        To jsem ještě netušila, jak moc těžké je sehnat kvalitní chovná zvířátka. Ale zadařilo se. Moje chlupaté kuličky rostou do krásy. Prostě dělají mi radost už jen tím, že jsou, že je můžu opečovávat, česat, dřít se s pytli hovniček, hoblin a sena a dělat tak něco pro svoje líné tělíčko. Těšit se na naše chovatelské, popřípadě výstavní úspěchy. Díky morčinkám jsem poznala spoustu báječných lidiček, která ráda vždy vidím a na které se moc těším.